Kulturní a kreativní průmysly  /  2. 3. 2020

Tradici by si měl člověk užívat

Značka, kterou založila módní návrhářka a ilustrátorka Zuzana Osako, nese jméno Tradice. Stejně tak by se mohla jmenovat Elegance, Ženskost, Identita. To všechno jsou pojmy, které vás u tvorby, ale především způsobu chování a uvažování této návrhářky napadnou. Se Zuzanou Osako jsme se potkali v jejím pohádkovém domě ze začátku devatenáctého století v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. Není tam mobilní signál, ve vzduchu se povaluje vlhkost z nedalekého potůčku, na zdi visí obrázek moravské stařenky v tradičním kroji. Nenechte se však zmást, přesně tady na kraji lesa totiž vzniká kolekce oděvů, ve kterých se představí letošní česká olympijská výprava na úvodním ceremoniálu při zahájení olympiády v Tokiu.

Žila jste v Itálii, pět let v Japonsku, pocházíte z Podluží na Hodonínsku a teď jste v Roztokách u Prahy. Kde se cítíte doma?

Doma se cítím v Česku. Domov pro mě asi utváří kultura, ne tak úplně konkrétní místo. Ale možná to takto vnímám z pudu sebezáchovy. Když jedu na Moravu, hned cítím, kam patřím a kde je mi nejlíp. V Praze mi tak dobře není, ale tady v Roztokách jsem vlastně skrytá v lese a do města tolik nechodím. Řekla bych, že obecně mám na Moravě větší důvěru k lidem, a tím pádem i sama více komunikuju, těším se na všechny. Něco takového jsem si kolem Prahy zatím moc nevybudovala.

Zuzana Osako, módní návrhářka a ilustrátorka, majitelka značky Tradice / Roztoky u Prahy, Středočeský kraj. Zdroj: kreativnicesko.cz

Jak jste se tedy ocitla v Roztokách?

Po návratu z Japonska jsme s tatínkem mých dětí chtěli najít prostředí, kde jako rodiče budeme oba schopni rozumět jazyku, ve kterém se děti vyučují. V Japonsku pro mě bylo bariérou písmo, na Moravě by byl pro jejich japonského otce překážkou jazyk. Taky jsme si nebyli jistí, kde zůstaneme, a chtěli jsme, aby děti byly flexibilní. Chodí proto do mezinárodní školy a vyučují se v neutrální angličtině.

Také jste žila v Miláně.

V Miláně jsem chtěla studovat, ale nakonec jsem na studium nedokázala našetřit. Školné se skládalo předem a to se mi nepodařilo. Nakonec jsem tam jen nějakou dobu konzultovala své portfolio. Mezitím jsem se pro jistotu vrátila na Moravu udělat přijímačky na střední školu, na kterou jsem pak taky nastoupila.

Na uměleckoprůmyslové škole v Hodoníně jste studovala malbu, u které jste zůstala i později. Co vás ve vaší výtvarné tvorbě nejvíce ovlivnilo?

Mnohokrát jsem nad tím přemýšlela. Pro mě je vizuální stránka věcí to, jak chápu svět. Myslím tím, že jej tak chápu lépe než přes slova nebo logiku. Komunikuju se světem zkrátka prostřednictvím toho viditelného. Když si třeba jen sednu a nakreslím květinu, tak tu krásu najednou strašně prožiju. Malbou hledám spoustu odpovědí. Třeba i ve vztahu k tradici, našemu dědictví, kultuře, k tomu, jak tohle dědictví předávat dalším generacím, jak jej komunikovat mezinárodně, aby se tím posílila naše identita, abychom se jako národ dokázali v určitém směru spojit k jednotě. A tedy i ve vztahu k současné společnosti. Hledání krásna a identity jsou obecně taková má dvě témata, ke kterým se vracím.

Vnímáte sama sebe jako výtvarnici, nebo spíše jako návrhářku?

Je to pro mě jedna věc. Módu snad více vnímám jako dialog. Tím, že zjišťuji od zákazníků, jak se v oděvu cítí, jak se jim nosí, co jim vyhovuje, na co jej používají a jaký má pro ně význam. Takže znovu ‒ je to pro mě komunikace.

Začneme od ilustrací ‒ věnujete se knižní a módní ilustraci. S kým na těchto projektech spolupracujete?

Dlouho jsem se podílela na knihách nakladatelství GRADA. A to jak pro děti, tak pro dospělé. Občas ale přijde i konkrétní autor, jako nedávno Petr Soukup. Nebo třeba dětský folklorní soubor s nabídkou zaznamenání jeho historie a také mě oslovila například produkce muzikálu Ferda Mravenec. Krásné je, že se mi občas stává, že v e-mailu prostě přistane nabídka, u které si hned řeknu: Jasně, tak to chci dělat!

Ilustrujete třeba i na zakázku?

Ilustruju různá řemesla a historii tradičních českých firem. Zrovna teď se domlouvám na spolupráci s firmou Petrof. To jsou pak nádherné projekty. Jdu do výroby, zmapuju historii. Všechno se tím dozvídám. Nebo jsem pracovala na etiketách pro Navrátilovu Pálenici, již provozuje už pátá generace, která si kromě pálení ostatním vyvinula i vlastní slivovici. Je to rodinná firma, dva kluci a tatínek, kteří za dva roky oslaví 100 let od vzniku pálenice. Společně jsme třeba vyvinuli branding, na kterém jsme využili původní písmo místního architekta, rodinný příběh firmy najdete na etiketě lahve. Spolupráce pak vypadala třeba tak, že jsem navrhla etiketu pálenice. Nebo brašnář Šíma, který dnes vyrábí brašny do celého světa. Tam jsem si zase vyzkoušela samotnou výrobu, zkusila jsem si, jak se co dělá. Tohle mám moc ráda a chtěla bych to dělat celý život.

A kdy jste se poprvé začala věnovat módě?

Asi až s přípravou značky Tradice, což bylo na podzim roku 2014. Kolekce vzešla z mojí práce pro Jihomoravskou komunitní nadaci, kterou skvěle vedla paní ředitelka Zlata Maděričová. Já jsem působila ve správní radě. Portrétovala jsem stařenky v rámci projektu Živý folklor, který lidem přibližoval tyto regionální tradice. Ostatně i já sama jsem měla takovou prababičku. Tehdy jsem si poprvé řekla, že tohle bude moje forma, kterou to všechno uchopím.

Zrovna jsem se vrátila z Japonska, kde jsou tradice takovou nedílnou součástí každodenního života a mě samotnou začlenily do místní komunity. Tamější zvyky bavily mě i moje děti, takže mi vytvořily krásné mateřství sdílené s ostatními členy komunity. Japonsko je země nesmírně kulturně bohatá, která dělá, když to trochu zjednoduším, lidi nějak hezčími. Tady mám někdy pocit, že lidi na hezké chování spíše zapomínají.

Odtržení od českého prostředí vás tedy přivedlo zpátky k tradici?

Myslím, že je to přirozené. Člověk mimo domov zatouží nějak více po tom svém. Japonsko je navíc opravdu kontrast. Nejstarší syn se tam přestěhoval, nejmladší o tom uvažuje také. A řekli mi, že důvodem je právě to, jak se tam lidé k sobě chovají hezky. Něco takového pak nemůžete přehlížet. Často přemýšlím nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom se k sobě chovali lépe, abychom žili ve větší radosti.

Jaký je dnes vlastně zájem o český folklor a tradice?

Řekla bych, že intenzivně roste. Právě v našem regionu měla třeba obrovský zásah ona Jihomoravská komunitní nadace, která s folklorem pracovala nečekaně, možná i trochu kontroverzně. Zlata Maděričová má ale skvělou intuici na to, jak pracovat s komunitou. Vytvořila kalendář s fotografiemi od Roberta Vana nebo Liby Taylor. A vůbec, vidíte, kolik se na vesnicích zase do tradic zapojuje mladých lidí. Třeba moje neteř začala nosit kroj, dcera půjde v létě také v kroji. Zdá se mi, že mladí už to dneska nevidí jako něco totálně uncool, ale chtějí si to zažít. Což se děje myslím po opravdu hodně dlouhé době.

Proč myslíte, že přišla tahle změna?

Svět se stal jakoby jedním místem. Vše je dnes globální, každá informace, trend, i třeba v myšlení, obletí svět během několika sekund. Je důležité vědět, kým jste, když čelíte novým podnětům. A každý tak začíná hledat svou identitu. Děje se to všude na světě.

Od české identity k české reprezentaci ‒ olympijský výbor vás oslovil, abyste navrhla oděv a obuv, v kterých půjde česká reprezentace na slavnostní ceremoniál na olympiádě v Tokiu. Jaká je taková spolupráce se sportovci?

Během celé přípravy jsem komunikovala s řadou sportovců. Dostala jsem navíc tři modely, kteří se mnou všechno zkoušeli, reagovali na změny. Jezdila jsem na setkání sportovců, tzv. Top Campy, a prezentovala jim návrhy. Společně jsme probírali třeba reakce na boty, jejich zkušenosti z minulosti. První návrh, ve kterém používáme tradiční modrotisk, ale v podstatě zůstal, upravujeme jen detaily. Zrovna včera v noci jsem je číslovala a mám naměřených přes 200 sportovců. Celá výprava bude mít asi 240 lidí a já musím být připravena nachystat unikátní oblečení, boty a doplňky přesně na míru každému z nich. Folklor jako takový je hodně regionální a teritoriální. Tady najednou utváříme něco, co z něj vychází, ale zároveň má být nositelem národní identity, kterou je potřeba budovat. Ano, je to obrovská výzva. Zároveň připravujeme oděvy také pro paralympiádu i Český dům v Tokiu, takže zakázka roste a pro spolupráci oslovujeme stále další a další švadleny.

U Japonska ještě chvíli zůstaneme. Pokud byste to mohla srovnat, co českého vám nejvíce chybělo, když jste žila v Japonsku? A naopak ‒ co postrádáte z Japonska teď, když jste zpět v Česku?

V Japonsku mi určitě nejvíce chyběla rodina. A možná pak některé jídlo, třeba obyčejný český chleba. Později jsem měla pocit, že tam nemůžu být sama sebou. V Japonsku vás sice přijmou, a jak jsem řekla, všichni jsou velmi milí, ale co mi bohužel chybělo, je skutečnost, že nemůžete zůstat tak docela sám sebou, protože se od vás očekává, že se přizpůsobíte. Tady se zase nepřestávám divit, jak se dokážeme chovat hrubě. A co by tomu mohlo pomoci? Nevím, třeba někdo jako slovenská prezidentka. Osobnost, při jejímž sledování by si člověk najednou řekl: No aha, tak takhle já se chci ale taky chovat.

Takže v České republice podle vás chybí velké vzory?

Určitě. Kdo vyrostl na Foglarovi, tak může matně vzpomínat alespoň na něj, ale dneska nevím.

Abychom vaši japonskou etapu nějak uzavřeli, lze říci, co vás z vašeho tamějšího života ovlivnilo nejvíce?

Asi to, jak se vnímám jako žena a matka. Jak vnímám jako krásnou činnost vaření, že se snažím dávat přednost druhým. A pak zvyk uvědomělosti a elegance.

Když mluvíme o eleganci ‒ jak pracujete se střihy?

Původní myšlenkou módní značky bylo zachránit staré oblečení, které vždy zbylo po nějaké stařence. Ta jej ochraňovala celý život, a když zemřela, vše, co bylo nositelem tradice, příběhem něčího života, šlo de facto v pár pytlích do popelnic. Zajímaly mě každodenní kroje. Ty, ve kterých se vařilo, uklízelo, chodilo na pole. Mají totiž úžasné střihy. Ten princip se snažím zachovat. Stejně tak se snažím do dnešní doby přenést onu mizející slušivost v běžném dni. Chci říct, že nejde o to, jakou má žena postavu, ale o to, jak jí vybrat správný střih, ve kterém jí bude vše slušet a sedět na míru. Často se setkávám se ženami, které mi řeknou, že mají velikost XXL a šaty jim zkrátka nesluší. Ale to je hloupost, jde o střih, o respekt ke křivkám a správnou úpravu.

Tvorba Zuzany Osako je inspirovaná tradičním moravským modrotiskem. Zdroj: kreativnicesko.cz

Šijete tedy všechno na míru konkrétním zákaznicím?

Částečně, ale pomalinku nám zároveň roste konfekční řada, kterou za symbolický poplatek upravíme na jakékoli proporce. Tou úpravou se ubráníte třeba tomu, že jako žena s větším poprsím zbytečně kupujete oblečení ve větší velikosti, než vám náleží. U některých šatů jsme pak postupně našly i střihy, které tuhle různorodost umí zvládnout. Pomáhají tomu takové obyčejné triky jako pásky, se kterými vše upravíte na míru.

S jakými materiály pracujete nejraději?

S těmi přírodními. Teď mě hodně zajímá třeba konopí, len, bavlna. V Tradici s nimi umíme pracovat tak, aby byly vhodné i na formálnější nošení.

Máte nějaký svůj nejmilejší kousek?

Tříčtvrteční kabátek. Ten v původních krojích často nevidíte. Ale je inspirován jupkou a mám jej vlastně nejraději.

Kolik u vás doma najdeme rodinných krojů?

Tak dvacet, možná třicet. Mám kroj i po dědovi. Jsou to úžasné věci. Když třeba dnes najdete žinylkové šály, které jako jediný ve střední Evropě dělá pan Josef Fidler, je to hotový poklad. Takové věci musíme střežit.

Napadá mě ‒ chodíte elegantně oblečená i doma?

V kroji zrovna nechodím. Ale ano, chodím v šatech. Je to volba. Tak proč si nevybrat tu lepší?

Když nemáte tolik ráda Prahu, zákazníci jezdí sem za vámi domů? Nebo se vaše produkty dají sehnat i jinde?

Zrovna v listopadu jsme udělali pop-up obchod v Praze. A další bude v dubnu. Je pravda, že se mě spousta lidí ptá, proč nemáme kamenný obchod. Vím ale, že bych tam první roky musela být sama každý den, a nemohla tak třeba dělat jiné věci. A to by byla škoda. Pop-up byl ale skvělý. Jezdili za námi zákazníci z Moravy, se kterými se známe přes e-maily a posílání balíčků s produkty. Bylo skvělé poznat lidi, které oslovuje naše značka, osobně.

Zákazníci jsou jedna věc, ale jak vaši tvorbu přijímají takoví autentičtí folkloristi? Přece jen navazovat na tradici a nějak moderněji ji pojmout, to s sebou nese vždy jisté obavy.

Je to samozřejmě různé. Při své práci pro Jihomoravskou komunitní nadaci jsem udělala módní přehlídku třeba přímo pro místní babičky. To bylo úžasné. Skutečně mě zajímala jejich reakce na posun v krojích a byla jsem moc ráda, že se jim to líbilo.

A co etnologové? Modrotisk, se kterým pracujete, je od roku 2018 zapsán na seznam nemateriálního dědictví UNESCO. Tam se asi hlídá každá maličkost.

Ano, je to občas obtížné. Tradici ctím, ale nějakým způsobem pracuji s posunem, parafrází. A kolem toho jsou vždy velké debaty. Obecně lze asi říct, že to vnímají tak, že si dělám věci holt i po svém.

Jak dnes vypadá váš tým? Takové zakázky přece nemůžete zvládat sama.

Je nás kolem deseti. Takové jádro jsme pak tři. Já, Jana Šlefrová, která se stará o komunikaci (no, zkrátka mě hlídá a krotí, drží termíny), a Jana Ciosková, která má na starosti veškeré naše fotografie, ale také účetnictví a je takový můj opak. Dokáže všechno dotáhnout, což já nemám přirozeně dané, protože okamžitě cítím tu chuť se raději věnovat dalšímu novému nápadu, který na mě už čeká. Obrovské téma jsou švadleny, o které je hrozný boj. Existují zde družstva, která jdou do bankrotu, nemají lidi nebo je platí minimálně. Sehnat kvalifikovanou švadlenu, která se stále věnuje své profesi a nepřešla raději za pokladnu do supermarketu, je dnes bohužel extrémně těžké.

Jak se dnes dá vůbec udržet tradice?

Je potřeba si ji užívat. Dělat věci tak, aby nás bavily a spojovaly. Díky tradici můžete vypadnout ven, na dědinu, bavit se, nějak se ozdobit, obléct, něco si upéct, vyzdobit dům. Začnete se zajímat o své okolí, o své předky, o to, jak se co dělalo v minulosti. Pozvete přespolní rodinu a zjistíte, že za kopcem už to bylo všechno jinak. Řekla bych, že tradice vnáší do života takovou veselost. A to je možná to, co mi v Česku trochu chybí. Více veselí, více pohody, více důvěry mezi lidmi.

Plátěné a bavlněné utěrky, kuchyňské chňapky nebo pytlíčky na bylinky. Značka Tradice se zaměřuje třeba i na péči o domov. Zdroj: kreativnicesko.cz

Ještě mě napadá, že současný trend slow fashion a ekologické módy vám vlastně musí trochu nahrávat.

Ano, dneska je tradice obecným trendem. Minulý rok to byl skandinávský design, dneska je to český venkov. My to nebereme jako trend na jednu sezonu. Taky proto, že naše věci jsou většinou na celý život. Staré střihy, se kterými pracuju, třeba klasický kulatý rukáv, jsou prostě navrženy pro práci, přesto jsou krásné a elegantní a vydrží věky. To si člověk musí uvědomit. Není to něco, co se za pár měsíců vyhodí.

Máte nějaký pracovní sen?

Nevím, jestli stíhám snít. Sny jsem měla celý život a teď se většina splnila! Chtěla bych třeba udělat fresku v kostele, ilustrovat nějaké konkrétní literární dílo, třeba Seiferta, dále zaznamenávat řemesla. Mým pracovní snem vlastně rozhodně není mít 150 prodejen po světě a nějaké obraty, ale změna, která by mohla nastat třeba i na základě toho, co děláme. Tradice ne jako svátek, ale jako běžná každodenní věc.

 

Zdroj: kreativnicesko.cz

Podobné články

Magazín